Pokojná letní noc.
V malém městečku na samých hranicích Českého království s Dolním Slezskem právě vyšel na náves ponocný a zatroubil:
„Půlnoční hodina odbila, modli se za dceru, za syna, chval Boha, pána našeho, ať ustoupí bezvěrců noční šero.”
Přihl si ze své placatky a pokračoval v noční obchůzce.
Pokojná letní noc, pomyslel si, když procházel kolem rychty s jejími tmavými okny. Měsíc se odrážel v tabulkách a vrhal slabé, stříbřité odlesky na vše, co bylo ochotno takovou krásu pozorovat v takovou bezbožnou hodinu.
Poodešel a pohlédl na dům rybáře, malé stavení u řeky se sítěmi vyvěšenými kolem vedle prádla, jež bylo nyní už poskládáno. I teď, v noci, mohl cítit slabý puch ryb a po dříve vypité kořalce se mu udělalo jemně nevolno, rozhodl se tedy pokračovat ve večerní obchůzce.
Celá vesnice spala, šly slyšet jen jeho osamělé kroky, blížící se ke kostelu. Jeho tlustší zdi, ale zato vytáhla střecha stínily lunu, tmavý portál pohlcoval zraky a ponocný chvíli vyčkal před stavbou tyčící se před ním a naslouchal domnělému zpěvu andělů, a nebo imaginacím jeho unavené mysli.
Kostelní zahrada i se hřbitovem byly napravo od něj, tam by nevkročil, ani kdyby mu za to platili. Šumění stromů na chvíli ukolébalo jeho smysly…
Co to?
Rychle se vzpamatoval a vykročil ke zdroji ruchu. Měl pocit, že zaslechl, a to celkem zřetelně, kroky někoho dalšího u kostela.
Vyrazil rychleji kupředu, nic radši nevolal. Po chvíli tápání a zmateného hledání si uvědomil, že kroky odešly, nebo si je jen představoval. Pokrčil rameny a přísahal, že si tuto událost zapamatuje.
Nyní však nemohl dělat vůbec nic, a ani nic neměl za lubem, proto po trávě a vychozené cestě pokračoval dále na západní část města Braunau čili Broumov.
Po minutách pokojné cesty a dalšího loku z placatky obcházel kolem pozemků jednoho vojáka, zabili ho nedávno, při válce pánů o Český trůn. Mocenské boje ale naštěstí ustaly, jenom mrtví a smutek pozůstalých dále přebývá.
Už je tomu pár let, ale stejně se nezapomnělo na vdovu žijící v bohatším statku, samotnou.
Někde zaštěkal pes, ponocný vyrazil dále na sever, kolem myslivce a k západní bráně města.
Třísk, ozvalo se v jiné místnosti, než jsem spala. Tento zvuk mě vzbudil, otevřela jsem oči do naprosté tmy, snad kromě měsíce, služebníka Slunce, který svítil do mých oken. Tajila jsem dech a přemýšlela, jestli se jedná o další výplod mé neklidné mysli či sen o Matyášovi a válce, či dokonce, to jsem si nechtěla připustit, zda není v dome nějaký narušitel.
Vstala jsem, na sobě mojí lněnou spodní košili a hledala křesadlo, jen pro jistotu. Světlo mě uklidňovalo. Konečně jsem ho nahmatala na stole, když v tu chvíli jsem to znovu uslyšela.
Křach. Venku střílel kuší myslivec a dělal hluk, tohle byl ovšem zvuk jiný. Urychleně jsem rozsvítila svíčku, a ještě rychleji jsem bosa vyběhla na chodbu.
Tohle není jen tak nějaký zvuk.
Tohle je zvuk z pokoje mé dcery!
Dřevěná podlaha pode mnou zavrzala, když jsem se jako rychlá voda hnala k jejímu pokoji. V hlavě mi probleskly všechny možné scénáře, od požáru až po unesení.
„Františko, Feri!”
zavolala jsem, stojíc u jejích dveří. Uvnitř jsem nic neslyšela, proto jsem opatrně otevřela dveře a nahlédla.
Musím říci, že jsem měla pocit, že se o mě asi pokouší mdloby. Popadla jsem dech a chytla se její dřevěné židle.
Ferka nikde.
V její posteli prázdno. Okno otevřené, nepořádek na podlaze. V šoku jsem klesla na její postel.
„Nádech… výdech…” marně jsem si opakovala.
Má desítiletá dcera nikde. Prostě není. Přestala existovat.
Ještě jednou jsem vstala a šla ji hledat, ačkoli jsem věděla, že bez úspěchu. Posvítila jsem do každého koutku, pod postel, pod skříň, na stůl a… Počkat?
Šla jsem blíže ke stolu… to se mi snad jen zdá? Na stole ležel papír, já ho otevřela a pomalu, po hláskách četla:
„Drahá Josefíno, udělali jsme, co bylo třeba. Jsme ovšem milosrdní, pokud budeš držet jazyk za zuby, ještě svoji nádhernou dcerušku uvidíš. Čekáme, její osud záleží jen na tobě. Nezapomínej, že jsme o pár kroků napřed. Víme, co uděláš. Řekni to komukoliv a Františka bude jen další bezejmenný hrob.
Očekáváme 10 000 denárů, víme, že je máš. O Valpuržiné noci si pro ně přijdeme do velkého dubu za vesnicí. Konej moudře a budeme milosrdní.”
Po mnoha pokusech jsem konečně kostrbatě dočetla celý dopis. Číst mě učil Matyáš.
Vstala jsem, neschopná slova a plamen svíčky ozářil další kout. Přešla jsem k oknu, noční vzduch mi snad osvěží můj skomírající mozek. Přemýšlela jsem, co nyní. Netuším.
Můj pohled zabloudil do krajiny a poté dolů. Jak se sem někdo mohl dostat?
Poté jsem si všimla opodál stojícího starého žebříku. Vyklonila jsem se ještě více, prohlédla si ho celý a v tu chvíli jsem to uviděla.
Těsně pod oknem, schovaná za římsou, byla látka. Jen malý cár. Rukou jsem zašátrala a útržek popadla. Otočila jsem se zpět do místnosti, neschopná slova.
Pohled mi padl znovu na dopis a já se sesunula do Ferčiny postele. Paní Noc mi zatemnila mozek po takovéto hrůze. Na nic více si nepamatuji.
INFO:
Tvé jméno je Josefína Ferencová a právě ti byla odcizena tvá jediná dcera Františka neboli Ferka.
Jsi vdovou, jelikož Tvůj manžel Matyáš Ferenc byl před pár lety zabit ve válce o Český trůn. Dříve to byl jeden ze zemanů, chudší šlechty, které bylo v Českém království pomnohu.
Vše je ale pryč, Tobě zůstala jen bolavá vzpomínka, lepší místo na život s pár polnostmi a Ferka. Netušíš, kdo by měl zájem o tvé peníze, ve městě jsou hodní lidé.
Každý den můžeš zajít na jedno či dvě místa, na některých zjistíš zajímavosti o středověku, na jiných potřebné důkazy k nalezení Tvé dcery.
Nakonec je k dispozici i sociální akce, můžeš se lépe sblížit s obyvateli Braunau (Broumova) a možná i najít pachatele.
Na nalezení máš maximálně sedm dní, filipojakubská neboli Valpuržina noc se zde za týden.
Modli se úpěnlivě za vlastní osud i dceru a piš si důkazy!
Probudila jsem se po neklidném spánku spolu s ranními paprsky, chvíli trvalo, než mi došlo, co se před pár hodinami událo. Rychle jsem vstala, kameny z podlahy mě studily do bosých nohou, když jsem utíkala se převléci. Musím něco podniknout. Nemá smysl zaplatit většinou peněz, které mi Matyáš odkázal a možná nedostat Ferku nazpět.
Mé tmavší, sametové šaty odrážely moji náladu, avšak oblečení bylo skoro to poslední, na čem mi teď záleželo. Ovšem kam půjdu nyní? Cítím, že tu nemůžu jen tak stát se složenýma rukama.
Mohu se vydat za Soukeníkem a nebo jít na matriku
Budiž, tak tedy za Soukeníkem! Napadlo mě, že bych mohla začít přesně tam, kde jsem včera skončila. Poslední zajímavá chvíle (kromě té bezesné zoufalé noci) byla, když jsem našla něco pod okenní římsou.
Pro někoho by to byl asi jen malý, nevýznamný útržek, a mě měl cenu nejvyšší. Sice je velmi malá pravděpodobnost, že hned určí, komu to patří, ale i pár údajů mi mohlo pomoci, ačkoliv únosce může být už dávno v jiném, odlehlém královském městě. Vyšla jsem ven a pokračovala dále po městečku.
Okno Ferky je zatraceně vysoko, únosce musel použít žebřík. Přišla jsem až pod něj a uviděla stopy. Musel to být muž či žena v mužských botách. Soudím, že středního vzrůstu, záškodník...! Co pár kroků jsem nacházela další ťápoty.
Najednou zmizely. Co to má znamenat? Únosce se nemohl propadnout do pekla, i když tam patří. Dívala jsem se pozorněji, okolo byla jen tráva a začali se scházet další. Pár lidí jsem pozdravila, usmáli se, avšak mně do smíchu rozhodně nebylo. Kolem mě kejhaly husy, obloukem jsem se jim vyhnula a pokračovala.
Prodej látek je velmi výnosný, snad nebudu rušit… pomyslela jsem si a doufala ve zbytky mého štěstí. Zaklepala jsem, počkala a poté na vyzvání vstoupila. Soukeník zrovna někoho obsloužil, neznámého jsem neznala, a proto jsem rovnou přešla k mistrovi.
„Pozdraven buď Ježíš Kristus,” pozdravila jsem, on pokýval a já jsem mu jemně vysvětlila, že jsem shodou okolností nalezla tento útržek látky v lese na okraji mých polí.
Přemýšlela jsem, jestli někoho nepřepadli či zda někomu látka nechybí, a z toho důvodu jsem za ním přišla. Také jsem pověděla, že se mi látka líbí a stojím o více než jen útržek. Bylo moudřejší mu zatím nic neříkat, kdyby Ferku unesl on, dávno by bylo i po mně, pomyslela jsem si.
Soukeník se na mě pozorně podíval, já jsem netušila, proč, ale také jsem se na něj zahleděla. Všimla jsem si, že má kruhy pod očima…
„Tak takovýto kus tu moc často nemám,” zachmuřil se, „mohu Vám ale dáti kontakt na někoho, kdo tohle prodává. Musíte pro mě však někam zajít...”
Mám to zkusit, ačkoli mě upozornil, že cesta mi zabere den, než dojdu zpět do Broumova?
Rozhodla jsem se nejprve navštívit matriku a zjistit, co by mi mohlo pomoci v pátrání.
Podívala jsem se na něj tázavým pohledem a on dodal:
„Tak jindy... Já tuto látku často nemám, lidé by ji nebrali, je normálně trochu dražší než na každodenní nošení.”
Tohle bylo rozhodně zajímavé. Pokývala jsem, srdečně jsem mu poděkovala a dodala, že snad nebyl někdo opravdu přepaden.
Chystala jsem se k odchodu, ale otočila jsem se a zeptala se:
„Stalo se něco? Nevypadáte úplně nejvyspaleji. Není zde něco, co bych pro Vás mohla udělat?”
Doufala jsi, že s úslužností by ti mohl něco prozradit, vždyť pořád by mu nemuselo nic dojít, navíc tě považuje jen na ženu.
„Ah,” trochu se zamračil a poté koutky pousmál Soukeník, „vše v pohodě, jen jsem toho moc nenaspal. V neděli jsem v barbarskou hodinu, respektive kolem půlnoci musel přijmout Standu. Však víte, jak špatně snáší noci, když je tma, navíc venku se střílelo. Nebyl z toho dobrý, tak jsem ho vzal domů a manželka se o něj postarala, samozřejmě se mnou. Od té doby jsme toho moc nenaspali.”
Citlivě jsem se pousmála, a poté mi něco došlo a musela jsem zkusit štěstí:
„To je od Vás opravdu moc hezké, Bůh Vám to na tisíckrát oplatí. Takže jste i s manželkou opravdu celou noc těšili takového chudáka slabomyslného?”
On pokýval, souhlasil a ty ses s ním později v dobrém rozloučila.
„Jste dobrý muž,” podotkla jsem nakonec a odešla.
Tohle je rozhodně výhodné vědět, ale možná bych to mohla ještě někde ověřit... Dobře, to bychom už měli nějaké informace, to jsem ani nečekala.
Podívala jsem se na něj tázavým pohledem a on dodal:
„Já tuto látku často nemám, lidé by ji nebrali, je normálně trochu dražší než na každodenní nošení.”
Tohle bylo rozhodně zajímavé. Pokývala jsem, srdečně jsem mu poděkovala a dodala, že snad nebyl někdo opravdu přepaden.
Chystala jsem se k odchodu, ale otočila jsem se a zeptala se:
„Stalo se něco? Nevypadáte úplně nejvyspaleji. Není zde něco, co bych pro Vás mohla udělat?”
Doufala jsi, že s úslužností by ti mohl něco prozradit, vždyť pořád by mu nemuselo nic dojít, navíc tě považuje jen na ženu.
„Ah,” trochu se zamračil a poté koutky pousmál Soukeník,
„Vše v pohodě, jen jsem toho moc nenaspal. V neděli jsem v barbarskou hodinu, respektive kolem půlnoci musel přijmout Standu. Však víte, jak špatně snáší noci, když je tma, navíc venku se střílelo. Nebyl z toho dobrý, tak jsem ho vzal domů a manželka se o něj postarala, samozřejmě se mnou. Od té doby jsme toho moc nenaspali.”
Citlivě jsem se pousmála, a poté mi něco došlo a musela jsem zkusit štěstí: „To je od Vás opravdu moc hezké, Bůh Vám to na tisíckrát oplatí. Takže jste i s manželkou opravdu celou noc těšili takového chudáka slabomyslného?” On pokýval, souhlasil a ty ses s ním později v dobrém rozloučila.
„Jste dobrý muž,” podotkla jsem nakonec a odešla. Tohle je rozhodně výhodné vědět, ale možná bych to mohla ještě někde ověřit... Dobře, to bychom už měli nějaké informace, to jsem ani nečekala.
Tak co, kam teď?
Míjela jsem náves, kolem poledne tam bylo až nějak podezřele moc lidí. Našli Ferku? Co se děje??? Pospíšila jsem si a dokráčela rychleji blíž. K mým uším dolehla hudba z loutny a já se zastavila uprostřed davu. Amiel. Nesmí vidět můj obličej, po včerejšku vážně ne. A já rozhodně nechci vidět jeho. Stoupla jsem si za kováře, mohutného chlapa, takže mě neuvidí. Hrál, brnkal a zpíval, něco ve francouzštině, něco po našem. Chvíli jsem se zaposlouchala a obdivovala jeho mrštné ruce, ona sám si to rozhodně užíval. Jeho výraz se měnil i se soustředěním, on sám spokojeně pokyvoval. Některé písně byly známé, vyprávěly příběhy, jiné podivné a já dumala nad možností, že je napsal sám. Alespoň mi při performaci připadal živější. Humor byl zvláštní, tónina ujetá. Jednu z takových dohrával právě, když kovář něco nepříliš hezkého (na Amielovu adresu) pošeptal jeho dceři. Zamýšlela jsem se nad větou Počkej, až ti odpověď otevře dveře, když se kovář narovnal a i s dcerou odešli. Zbytek nejistě tleskal, někdo odešel. Nejvíce se asi smál sám Francouz, když se rozhlížel po nejistých divácích. Počkat, to znamená, že i po mě. Došlo mi to moc pozdě, takže jsem buď mohla stát na místě, nebo stát jako solný sloup. Praktikovala jsem to druhé, viděl mě. Alespoň jsem se mu podívala do obličeje. Včera jsem tě viděla totálně nameteného, člověče – říkala jsem očima se zhnuseným výrazem. Usmál se, jsem si jistá, že na mě ne. I když... Z přemýšlení mě vytrhla tónina další písně. Vybavila jsem si jeho alkoholem poskvrněný dech, fuj. ,,Opojení rájem, ti, co smutní, nevidí. Stužka červené krve, sladká. Na cestě života, ve tmě smrti, bez lidí. Tvá tvář, tak hladká.” Tohle nemohlo být... muselo. Úmyslně. V obličeji mi zacukalo, to neudělal. Ne po tom, co se včera stalo. Usmíval se i dále. Mile, možná až moc. ,,Vím, co jiní nevidí, stačí čekat na déšť tvých slz. A tlukot tvého srdce. Já mé dal ďáblovi (jaký to hřích, pomyslela jsem si). Občas se směji lidské marnivosti, však sám jsem byl drz. Teď s pokáním odevzdám duši mou Bohu, Pánovi.” Po této zmatené sloce se na mě podíval. A jeden pohled mi stačil. Beze slova jsem se otočila a odešla. Vše mi až moc připomínalo včerejší večer.
Míjela jsem náves, kolem poledne tam bylo až nějak podezřele moc lidí. Našli Ferku? Co se děje???
Pospíšila jsem si a dokráčela rychleji blíž. K mým uším dolehla hudba z loutny a já se zastavila uprostřed davu. Amiel. Nesmí vidět můj obličej, po včerejšku vážně ne. A já rozhodně nechci vidět jeho.
Stoupla jsem si za kováře, mohutného chlapa, takže mě neuvidí. Hrál, brnkal a zpíval, něco ve francouzštině, něco po našem. Chvíli jsem se zaposlouchala a obdivovala jeho mrštné ruce, ona sám si to rozhodně užíval. Jeho výraz se měnil i se soustředěním, on sám spokojeně pokyvoval. Některé písně byly známé, vyprávěly příběhy, jiné podivné a já dumala nad možností, že je napsal sám. Alespoň mi při performaci připadal živější. Humor byl zvláštní, tónina ujetá.
Jednu z takových dohrával právě, když kovář něco nepříliš hezkého (na Amielovu adresu) pošeptal jeho dceři. Zamýšlela jsem se nad větou Počkej, až ti odpověď otevře dveře, když se kovář narovnal a i s dcerou odešli. Zbytek nejistě tleskal, někdo odešel. Nejvíce se asi smál sám Francouz, když se rozhlížel po nejistých divácích.
Počkat, to znamená, že i po mě. Došlo mi to moc pozdě, takže jsem buď mohla stát na místě, nebo stát i jako solný sloup. Praktikovala jsem to druhé, viděl mě. Alespoň jsem se mu podívala do obličeje.
Včera jsem tě viděla totálně nameteného, člověče – říkala jsem očima se zhnuseným výrazem. Usmál se, jsem si jistá, že na mě ne. I když...
Z přemýšlení mě vytrhla tónina další písně. Vybavila jsem si jeho alkoholem poskvrněný dech, fuj.
,,Opojení rájem, ti, co smutní, nevidí.
Stužka červené krve, sladká.
Na cestě života, ve tmě smrti, bez lidí.
Tvá tvář, tak hladká.”
Tohle nemohlo být... muselo. Úmyslně. V obličeji mi zacukalo, to neudělal. Ne po tom, co se včera stalo. Usmíval se i dále. Mile, možná až moc.
,,Vím, co jiní nevidí, stačí čekat na déšť tvých slz.
A tlukot tvého srdce. Já mé dal ďáblovi (jaký to hřích, pomyslela jsem si).
Občas se směji lidské marnivosti, však sám jsem byl drz.
Teď s pokáním odevzdám duši mou Bohu, Pánovi.”
Po této zmatené sloce se na mě podíval. A jeden pohled mi stačil. Beze slova jsem se otočila a odešla. Vše mi až moc připomínalo včerejší večer.
Nejvíce smysluplné je nyní jít na matriku. Sice obyvatele Broumova znám velmi dobře, ale přece jen, co kdyby. Prach z cesty vířil ve vzduchu, když jsem šlapala v mých kožených střevících. Mám je ještě od Matyáše, nechal mi je udělat, než musel táhnout pryč... Minula jsem náves, popřála hezkého dne pár trhovčím, vyhla se slepicím a vešla za rychtářem.
,,Dobrý den, pane rychtáři, neměl... neměl byste prosím někde napsány všechny křesty, které za posledních třicet let proběhly? Totiž, jedna má přítelkyně hledá jedinečné jméno pro její budoucí dceru a já jí s tím laskavě pomáhám. Neměl byste, prosím, k nahlédnutí kroniku?’’
Na nic se nedoptával, asi měl svých starostí dosti, a já vyvázla s touto milosrdnou lží. Snad to Pánbůh pochopí. Otevřela jsem desky, hledala jména, až jsi nakonec dala dohromady seznam o deseti jménech:
• Bratři Havel
• a Pavel, mlynář a rybář.
• Statkář Saša, spokojený a spolehlivý člověk.
• Dále Ivan Kajab, bohatý muž, pobývá zde půl roku a druhou půlku žije ve větším městě, Náchodě.
• V odlehlejším lese přeci žije i kovář. Vždycky to byl chlap jak hora, narozdíl od jeho dcery.
• Poté jsem si vzpomněla na lesníka
• a rovnou i kněze Kryšpína. Věřím, že ten by takovou ohavou věc neudělal, ale jeden nikdy neví.
• Pak mě ještě napadl Soukeník...
Rozloučila jsem se s rychtářem, kterého jsem z podezřelých vyloučila, jelikož je moc starý a chatrný.
• Zmínil se mi ještě o jistém francouzovi, který přijel asi před týdnem. Toho také podezřívám, kdo ví, co tady ten cizinec chce.
• Pak se ještě zmínil o kočovnících. Na ty musím dávát opravdu velký pozor, uvidíme, co z toho vzejde.
• Vyšla jsem ven, dumala nad tím, kde vezmu peníze na výkupné a v tu ránu mě trklo, že jeden z mála lidí, který ví o penězích, co mám od Matyáše je jeho kamarád.
Voják z vedlejší vsi. Vždyť ten by to také mohl být... no nic, nezbývá mně nic jiného, než ho připsat.
Naštěstí mi ale i pár jmen ubylo, nejen rychtář.
Zamítla jsem, že by to například provedl Johan. Byl to náš vesnický chudák, dávno mu upálili chalupu i s dětmi a on už nějaký rok jen čekal na smrt. Občas se ztratí do lesa, bere medl lesním včelám. Byl totiž i brtník.
Do podobné kategorie se řadí i Standa, náš vesnický ponocný. Jeho matka měla špatný porod, proto ho zavrhla a on tu s námi zůstal.
Napadl mě někdo další, ačkoli nepravděpodobný… zároveň by se z něho dalo něco ale dostat. Stačilo vyjít ze dvora, obejít zahradu a zaklepat u fary. Nebylo to s ním ale úplně jednoduché, jak jsem upřímně předpokládala…
Ze začátku mi totiž vůbec nechtěl nic říct. Prý kvůli pečeti svatosti. Já ho chápala, ale k čemu mi nějaká pečeť je?
Nemám dceru. Nemám. Musela jsem přijít na jiné řešení, protože s ním to po dobrém nešlo. Stačilo ale pár kloudných slov, trochu zacinkání měšcem a domluva už za něco stála. Bože, odpusť.
Těžká vůně kadidla mi klesala na duši a zavírala oči. Dozvěděla jsem se jen, že ten večer u něho byl mlynář Havel na zpovědi.
Když by na mě pověděl, že jsem přišla se ‘doptat’ na detaily, já zase řeknu, že ve zpovědnici pozoroval lidi… Zjevení Havla bylo samozřejmě velmi zvláštní i pro kněze. Zároveň jsem si ale nedokázala představit Ferku, bijící únosce Havla. Moje malá holčička byla silná, ale přece jen… mlynář?
Ještě by se ale měl prošetřit, nejsem si jistá, co se stalo… Poděkovala jsem, vyměnila pár peněz neboli světských nepotřebností a s nejistým pocitem z mých činů jsem odešla. Jen sukně zašustila.
Jako dalšího možného podezřelého mě napadlo navštívit kováře, otce děvčete, které sedělo v hospodě, Silvy. Vyšla jsem z městské brány a dala se po cestě směrem přes pole k lesu. Louky voněly a já se přibližovala k malé chaloupce. Zaklepala jsem na dřevěné dveře a vešla. Když jsem ho zeptala, kde ten večer byl, reagoval dost zvláštně. Prý si to nepamatuje (a nebo nechce říci). Byla jsem pěkně naštvaná, proč mi nic neřekne, tohle nemůže býti jen tak! Zároveň mě štvalo, že se mi pátrání tak nedaří a už teď mám hroznou hordu dalších podezřelých
Poté ale přišla Silva a s úsměvem řekla, že on to určitě nebyl. Tak teď už je to snad jisté, kdo JE ten únosce, pomyslela jsem si. Už jsem byla na odchodu, abys zavolala stráže, ale Silva mě zastavila. Zeptala se, jestli jsem neviděla alespoň siluetu toho únosce. Její obecným výškový a hlavě statný muž, to není samo sebou... možná, že jednou budu mít díky tomu faktu blíže k dopadení podezřelého, pokud to ovšem není on. Nesmím na něj zapomenout! V duchu jsem poděkovala Silvě, že mi usměrnila proud halenek a usmála se na plavovlasou dívku. Rozloučila jsem se s ní i kovářem. Vypadala ráda, že se tátovi (zatím) nic nestalo. Jestli ale přijdu na další důkaz, tak už si nebude tak jistá, nezpůsobně jsem se ušklíbla, když jsem odcházela po cestě kolem polí a pastvin zpět
Další na seznamu podezřelých byli bratři rybář – Pavel a mlynář – Havel, takže ideálně, kdyby jeden věděl o druhém, měla bych to jako dvě mouchy jednou ranou. Cítím hnůj, Broumov je už v raním spěchu. Když se přibližuji od řeky k mlýnu, protože u rybáře doma záhadně nikdo nebyl, uslyším záhadné výkřiky a útržky hádky. „Ty jsi zase šel hrát...” „A ty jsi zase..." Tak tady jsou oba bratříčkové, zachyceni v jejich pravé nátuře. A i když bych mohla získat cenné informace odposloucháváním jejich konverzace, rozhodnu se počestné zaklepat, protože to není slušné. .
Klep, klep… V mlýně se rozhostí ticho, uslyším kroky, vrznou staré dveře se zbytkem mouky na vyřezaném rámu a spatřím podrážděný obličej rybáře. „Co je," prohlásí nevrle rybář, „dnes se neprodává." „Pozdrav Pánbůh," pozdravím a odvětím, „děkuji pane… rybáři?” Prohlédnu si ho od hlavy až k patě, naznačím zmatení, že mi to neříká mlynář, ale on. „To je velmi mrzuté, nutně bych potřebovala pár desítek lot celní mouky (lot je 16 g) na chléb. Jakuba, který k vám chodí normálně, jsem vystřídala, musel pro podkovy. Říkal, že zde v neděli v podvečer nikdo nebyl." Z místnosti se ozve stále naštvaný mlynář: „To je možná proto, že můj tupý bratr není schopný splnit jednoduchý úkol, měl za mě zaskočit, protože já jsem si potřeboval něco vyřídit," odpověděl.
„Jestli Vám to nebude vadit, pane mlynáři," zeptám se nevinným tónem, „co jste měl na práci, že jste zde nebyl přítomný? Věřim, že muž jako vy vyřizoval něco důležitého.” „Eh… no, to víte," zakoktá se mlynář, "šel jsem ke knězi, abych se vyzpovídal jako správný křesťan.” Chvíli bylo ticho a jeho bratr dodal: „Těmi hříchy má namysli, že hrál karty," řekl rybář. Mlynář zrudne vztekem, „Aspoň jsem se šel omluvit, narozdíl od tebe, který dělal… mnohem horší věci. A nemysli si, že to nevím, Hospodský mi to pověděl!" Bratři dál pokračují ve své hádce, jeden se přibližuje k druhému, ale já už je rozhodně neposlouchám, dozvěděla jsem se vše, co potřebuji. Tedy, skoro. Mlynář se zarazil a neřekl, co rybář dělal. To musím ještě zjistit, protože ukradení mé dcery zní přesně jako hrozná věc, o které mluvil mlynář. A rychle, jako pára z kuchyně se ztratím z dohledu, jen se rychle ukloním
Procházím se městem, abych si vyčistila hlavu a nemusela vnímat, co se děje kolem. Připravují se na trh. Kdyby mě nemořily jiné starosti, tak bych se i těšila… Náhle ucítím zatahání za sukni, kde nosím svůj měšec s mincemi. Rychle cuknu a otočím se, spatřím malé dítě, které jistojistě patří kočovníkům, jež nedávno přijeli za město. „Táhneš, ty malá potvoro!" vyhubuješ mu. Dítě odběhne za roh a ztratí se mi z dohledu. Cítím se velmi podrážděně, taková lidská spodina by snad ani neměla mít právo bydlet tady, pomyslím si, vždyť kradou. A náhle me to napadne. Vždyť kradou! co když měli prsty v únosu Ferky? Musím dítě následovat, třeba zjistím více informací, ačkoli to zní šíleně. Zaběhnu za roh, kde jsem ho naposledy zpozorovala a ke svému štěstí i neštěstí ho vidím mizet u městské brány.
Popadnu sukni a spěchám. Zabočím za bránu a tam děcko stojí, ale i se svojí rodinou, se kterou se málem srazím. „No podívejme se na to, to je ta žena, co uráží našeho Gejzu," prohlásí ten nejstatnější, asi otec. Jemně se zaleknu a rovnou jim udýcháme vysvetlim, že bych se jich na něco potřebovala zeptat. „Výměnou za informace Vám zaplatím," zachrastím měšcem plným Pražských grošů, abys zdůraznila svou nabídku. Romové zpozorní, ha! Pokračuji: „Často se prý ochomýtáte kolem domu mé známé, což by mě ani tak moc netrápilo až na to, že se jí před pár dny ztratilo něco velmi důležitého a potřebuje to zpátky," radši jim nebudu říkat, že to já jsem ztratila svoji dceru. .
Než stihnu dokončit větu, skočí mi do řeči otec: "Ty myslíš si, že sem jen tak můžeš přijít a začít nás vinit z krádeže?!" „Ale buď ticho Štefane," okřikne ho jeho manželka. „Naše rodina se žádné krádeže neúčastnila, ale áno, další chtěli vykrást ňáký ten dům, hádám, že to ten vaší známé," pokračovala, „tam přišel člověk a odehnal je." Zaradovala jsem se, konečně nějaké další informace k tomu člověku, „Ah, jistě, nevíte náhodou jak ta osoba vypadala?" zeptám se „Netuším, prý byla zahalená," odpoví matka a otočí se. Peníze, všichni chtějí peníze. Chtě nechtě vyinkasuji další groš. Přikývne „I když jak vím myslím že tuším že říkali, že ta osoba měla nějaký podivný přízvuk. A dost hnusně je vyhnala, no si mysleli že je dráb," řekne a odplivne si. Více už vědět nemusím, přikývnu a skrz houf děcek si klestím cestu zpět, pryž od kočovníků a jejich životů, které jsou mi tak vzdálené. Začíná na mě pokřikovat pár dalších holomků, mizím
Muž jako statkář mi nikdy nebyl dvakrát příjemný, ale netušila jsem proč. Ačkoli mám koně ráda, zbytek zvířat také, tak u něj jsem nikdy nenašla čas ani klid se pokochat krásnými zvířaty. Je mi líto paní toho muže, ale co Bůh spojil, člověk nerozpojí. Bohužel pro ni, bohudík pro něj. Všechny tyto myšlenky mi bloudily hlavou při cestě na farmu. Cesta byla prašná, mířila jsem pryč z městské brány, ovšem ne k Silvě, dveře kováře, ale napravo na pastviny. Sklonila jsem se, přivoněla k louce a utrhla pár lučních květin. Hledat čtyřlístek by smysl nemělo, protože mi snad větší štěstí přinese, když budu pátrat (tedy alespoň se o to snažit), místo hrabání se v jetelině.
Stočila jsem svůj pohled ke koňům, jeden černý mi asi učaroval. Chvíli jsem se kochala, až jsem došla k menší stáji a přiléhající budově. Zaklepala jsem, ale nikdo neodpovídal, pár koňů zaržálo. Na statkáře kašlu, vkročila jsem dovnitř. Farmář seděl u stolku a až moc hezky koukal na pomocníci ve stájích. Nebudu to komentovat, ale nyní mi bylo jeho manželky ještě dvakrát tak líto. Farmář měl respektu podobně jako únosce, pokud to ovšem není on. Nyní stál vedle mě a: „Tak jasně, Vás jsem se ještě neptal! Než mi řeknete, proč jste přišla, tak odpovězte, kde jste byla v neděli!” Obořil se na mě a celkem živě gestikuloval.
Proto tomu bych tolik neměla, ale před mým obličejem ruce nepreferuji. „Eh, prosím, cože?!” stihla jsem odpovědět. „Na to stejné se mohu zeptat Vás,” opáčila jsem a doufala, že odpoví, jelikož i jemu se něco v neděli přihodilo. „Já? Jako pobožný člověk jsem den i večer trávil doma s manželkou, ale nejlépe bych udělal, kdybych hlídal zde. Pacholek mě probudil, že Koňrád zmizel.” „Kdo je Konrád?” přerušila jsem ho, jen aby začal znovu zuřivě vysvětlovat. „Koňrád, ženská, Koňrád. Můj kůň, nejlepší, černý jak sama noc. Kluše tak lehce, že se snad vznáší. A někdo ho ukradl! Tedy, vypůjčil si ho. Než jsem se vrátil i s pacholkem, kůň byl jako zázrakem zpět. A víte teprve, kolik stál? Kdyby mi ho nevrátili, musel bych snad prodat i manželku.” Podívala jsem se na něj jako na koni lejno, v naší křesťanské společnosti a žertovat o prodeji manželky.
Pokřižovala jsem se. „No, co jste dělala?” „Seděla jsem na posteli a slyšela, jak lesníci vybíjí zvěř pro krále, jak poručil opat sám. Nešlo mi spát, co jste slyšel Vy?” „Právě, že nic, ale u koně jsem našel pár vlasů. A jsou silně podobné Vašim.” Nevěřila jsem tomu, ukázal mě je a já se začala klepat. Ferka. Někdo ji vytrhl vlasy. Tedy jen pár. Měla jsem pocit, že je o mě pokoušejí mdloby. Zmatené jsem mu vysvětlila, že nejsou mé, a i kdyby měl zájem mě vydat strážil, musí za mnou přijít i on. A určitě nebudu v tomto rozpoložení. Někdo ukradl koně, unesl Ferku a naložil ji na koně. Proto nebyly stopy, kůň buď čekal jinde, nebo měl obalené nohy látkou. Kdyby si je obalil únosce, spadl by asi ze žebříku. Musí být dobrým jezdcem, tudíž bohatší člověk, protože se ke koňům dostal již dříve. Nebo voják. Při cestě jsem přes slzy neviděla na cestu, ať už to všechno skončí.
Vím, že zrovna lesník střílel, třeba vraha potkal a nebo rovnou trefil a stáhl z kůže a… ne, to ne. Malá část duše si přála, aby vraha dávno zabil, budu se muset dnes velmi modlit za mé hříšné myšlenky. Lesník žil kousek vedle, doufala jsem, že je doma. Už z dálky jsem ho viděla na dvorku, krmil králíčky. „Pán Bůh pomáhej!” zvolala jsem a přiblížila se k lesníkovi. Měla jsem s ním dobrý vztah, naše stavení si pomáhaly. Zajímala jsem se více o lov a ačkoli nikoho nezaslechl a ani nerozčtvrtil, byla jsem velmi intenzivně poučena o hierarchii lesního hospodářství.
Věděla jsem, že v daleké Praze byl založen kolem roku 990 první mužský klášter na Břevnově. Právě odtamtud dal opat Bavarius z Nečtin nakázat každému městu, které pod něj spadalo, aby připravili určitý počet zvěřiny pro krále Václava II. Pořádal velkolepou hostinu pro mnoho pánů a zvěřina se velmi hodila. Znovu jsme se dali do řeči jako staří známí, zmínil se, že již dlouho neviděl Františku. Řekla jsem, že je u sestry, ale snad by se měla vrátit. Na více se neptal a já doufala, že je nevinný, jelikož je les na opačné straně od stop, a navíc jsem slyšela výstřel kuší chvíli po únosu. Po delší konverzaci jsem poděkovala, aniž by si toho byl vědom, tak mě rozveselil. Nedíval se na ženy jako na druhořadé, to není samozřejmost. Odcházela jsem s novými myšlenkami a hlavně – s větší nadějí.
Ještě jsem nebylo úplně pozdě, a tak jsem zašla na kraj vesnice za brtníkem. Nikdy jsem u něho předtím nebyla a skoro vůbec jsem ho neznala. Také jsem slyšela, jak si sousedky povídaly, že s brtníkem to jde čím dál víc z kopce. Nevím, co tím myslely, ale bůh ví, jestli si zase jen něco z nudy nevymyslely. Jakmile jsem vešla do světnice, uviděla jsem Braníka jak se rýpá prsty v medu. Zvláštní, pomyslela jsem si. Protože jsem ale nechtěla ztrácet čas, přešla jsem rychle k věci. Zeptala jsem se ho, jestli něco neví o mé malé milované. Ptala jsem se ho spíše pro jistotu, také jsem spíše doufala, že mi třeba řekne něco důležitého. Nečekala jsem však, že by mohl mít něco společného s únosem.
Proto mě šokovalo, když se mu najednou rozzářily oči jako malému dítěti, když dostane bonbon. Avšak tohle překvapení bylo nic v porovnání s tím, co mi řekl potom. Že prý si má o tom konečně s kým promluvit a začal vyprávět o tom, jak dnes osm hodin ji po lese honil a že se mu ji nepodařilo chytit, včelku jednu neposednou. Nakonec ale dostal jiné, takže se dne nakonec vydařil. Jediné, čeho jsem byla schopná v ten moment, bylo na něj zírat a bojovat s mrákotami, které na mě šly. Naštěstí se tam najednou objevil švec, jeho blízký, a pomohl mi si sednout. Až jsem se trochu uklidnila, tak jsem mu vypověděla, co jsem zrovna uslyšela od brtníka. K mému dalšímu překvapení se začal hlasitě smát. Tak tady už se fakt všichni pomátli, pomyslela jsem si. Později mi však vysvětlil, že brtník má poslední dobou zdravotní problémy a že často navštěvují doktora. Že prý má problémy s myšlením a že dokonce má i papíry od toho doktora, které mi později ukázal. Všimla jsem si, že jedna zpráva byla z doby únosu. Takže teď jsem věděla, že to nebyl ani švec, ani brtník.
S ještě čerstvým mozkem, a hlavně Boží Prozřetelností mě napadlo, že ačkoli jsem byla v hospodě, samotného krčmáře jsem se nikdy na moc nezeptala. Nevím, jakto že unikl mému uvažování, ale je nejvyšší čas to napravit. Pospíchala jsem kolem domu švece přes náves až k hospodě, která teprve nedávno otevřela, moc obyvatel v ní nebylo, jelikož všichni měli plné ruce roboty nebo řemesla. Dveře vrzly a já stanula přímo před hospodským Božidarem, jež upíjel ze sudu. Když mě uviděl, cuklo mu ve tváři, avšak jen pokrčil rameny a dodal: „Zkouším kvalitu, tento sud máme naražený už dlouho…” sedl si a po chvíli dokonce vstal. „Pardon za vyrušení při Vaší… zkoušce,” rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru, „ovšem bylo mi řečeno, že v neděli zde prý bylo otevřeno.”
Teď jsem vařila z vody, v neděli v krčmě normálně otevřeno není. „Cože?” Božidar se s malými obtížemi narovnal a defenzivně pokračoval, „To kdo Vám řekl?” Já se jemně zakoktala, ovšem pokračovala jsem: „S jednou dámou jsme vzpomínali na Vaši krčmu, ona dělala narážky na nepoctivost hospodských a filipiku ukončila prohlášením, že máte otevřeno i v den, kdy Stvořitel odpočíval. Já Vás hájila, ale nevěděla jsem, co říci, že jste dělal.” Krčmář se mezitím stihnul znovu napít, koukal nepřítomně za mě.„Paninko tak to je vod Vás moc hezký, to jo. Však u nás, to jo. Však u nás bývá také zavřeno.” Napadlo mě, co říci, abych z něho něco dostat mohla, avšak také mohla rychle vykličkovat zpět.
„A co košty? Ta dáma mi řekla, že se někdy dělají podobné košty jako nyní, navíc já jsem viděla ve vašem okně odlesk světla, plamen.” „Jo ták…” povzdechl si hospodský, „tak Vy jste to viděla. No minule jsem tu byl, klepal ten chlap od ryb. Byl jsem tu. Vypadal, jak kdyby vypil půl druhého sudu, ale poručil si další a pak si ze mě asi udělal zpovědnici. Ten chlap vod ryb. Ale já, já jsem poctivě poslouchal a nepil. To víte, ulehčil jsem Pánu Bohu a pomohl chudáku.” Ach jistě, tak on nic nepil a ještě svatoušek to je. Hlavně, že celou dobu, když mi tohle vyprávěl, tak škytal. „To je od Vás neskutečné, Pán Vám pomáhej,” řekla jsem nahlas a tiše dodala, „však pijan jako Vy ho bude potřebovat.” Usmál se, zeptal se mě, co si dám, a já jen odpověděla, že přijdu snad večer. Na to se naklonil zpět k sudu a snad si ani nevšiml, že jsem náhodně přišla i odešla.
Rozhodnu se jít se projít po návsi, abych si pročistila myšlenky. Venku přeci můžu potkat hodně lidí, kteří by něco mohli vědět, ne? Zbývá už už jen pár dní na nalezení Ferky a stále nejsem o nic blíž k pachateli. Stromy šumí a šeptají nápovědy, které nedokážu rozluštit. Někdy jsou lidé k přírodě tak hluší, zaslepeni jejich životem. Míjím hospodu, když uslyším nějaký zvuk z vedlejší uličky. Jak kdyby v ní něco, nebo někdo šustil. Ferka? Ze zvědavosti do uličky nakouknu. Na zemi ale místo Ferky spatřím spícího muže, který chrápe. Velmi nahlas. Aha, to byl ten zvuk. Znovu se podívám na toho muže. Všimnu si, že je poměrně malý a vypadá staře. Chystám se tiše odejít a pokračovat ve své procházce, když najednou se stařec probudí.
„Uh, jste v pořádku?“, zeptáš se trochu alarmována. „Chcete mě snad okrást?! Ženská jedna?!“ zamumlá. To mě podráždí. „A o co bych Vás tak asi měla okrádat? Nemáte u sebe ani dva groše.“ odseknu, otočím se a chci odejít. Stařec se najednou zasměje. „Máte pravdu, slečinko. Člověk s prací jako já si moc nevydělá.“ To mě zaujme. „A čím se tedy živíte?“ „Já, slečno, jsem ponocný. Pracuji dlouze každou noc a stejně si toho nikdo neváží. Peněz mám málo, proto žebrám na ulicích. Dávno by Broumov potřeboval jiného člověka, nežli mě.“ Tento člověk rozhodně Ferku neukradl, pomyslím si. Vždyť sám ujde málo a jediné, co potřebuje je placatka a lesní… lesní roh! Slyšela jsem ho, jak v neděli troubil daleko od mého místa. On to nemohl udělat. „Tady něco máte.“ Podáš mu pár grošů. „Kupte si něco na sebe.“ S těmito slovy odejdu a zanechám starce za sebou.
Rozhodla jsem se zajít do vedlejší vesnice. Nevím, zda někdo mohl něco slyšet či vidět. Pamatuji si jen, že Matyáš tam měl kamaráda od války, kdoví, zda ještě žije. Umí velmi dobře jezdit na koni. Párkrát jsme ho dříve navštívili, on nás samozřejmě také. Viděl Ferku, věděl, kde žiji. Cestou jsem šla pěšky a pila kozí mléko. Ráno jsem si k jídlu dala pohankovou kaši, po zimě nám zbyl už jen kousek sušeného ovoce, tak jsem šetřila. Cestou mě potkal jarní deštík, naštěstí v našich končinách nejsou lupiči obvyklí. Václav II. Se jich zbavil
Bezcílně bloudím po návsi a přemýšlím o událostech z posledních dnů. Hlavně o Ivanovi. O všem, co jsem s ním zatím prožila. Naše první setkání nebylo sice zrovna pohádkové, ale vše, co se dělo potom už bylo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych někomu mohla věřit. Že bych nemusela být na vše tak sama. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohls znovu zamilovat. Přiznat si tento pocit je úlevou. Tak dlouho jsem se bála to slo vyslovit či na něj pomyslet. Přinášeli akorát trapení a smutek. Ale ne nadále. Teď už to můžu vykřičet do nebe."Miluji Ivana Kajaba,", nejdřív zašeptám. "MILUJI HO!" zakřičím. Rychle si přitisknu ruce na pusu a zahihňám se. Je příjemné býti schopna si to konečně přiznat. V mé nepozornosti si nevšimnu postavy, která se za mnou přikradla. Neznámý mě obejme ze zadu a přitáhne k sobě. Ucítím vůni přezrálých švestek. Ivan💕. Otočí mě a vlepí mi polibek na tvář. "Copak tady děláš?" zašeptám. "Zavři oči a pojď se mnou." Stojíme na louce, nebo si to aspoň myslím. Cítím vůni jarních květin a zelené trávy. Všude kolem cvrlikají ptáčci. Listy šustí na větvích stromů. Sluneční psprsky se opírají do mých, už tak, začervenalých tváří. "Můžeš otevřít," zašeptá Ivan. Při pohledu před sebou se mi zastaví srdce. Ivan přede mnou klečí na jedné noze a v ruce svírá blyštivý zlatý prsten. Pak pronesl: "Milá Josefíno. Od doby, co jsem tě poprvé spatřil v naší vesnici jsi mi padla do očí. Jsi milá, hodná, chytrá a velmi krásná, proto jsem se tě chtěl zeptat. Vezmeš si mě?"
Cítím, jak se mi do očí vlévají slzy, ale ne nešťastné slzy, naopak slzy štěstí. Příjemná změna. Chvíli na něj jen tupě civím. Konečně se vzpamatuju a odhodlám se říct:
,,Ano, vezmu."
Nikdy jsem si nemyslela, že mě takove štěstí znovu potká.
Ivan řekl:,,Svatba bude brzy. Hned v pátek."
Jupí!
Ivan se na mě zamračil a vypadal až trochu strašidelně. Přeběhl ti mráz po zádech. Pomyslela sis, že by sis nechtěla Ivana znepřátelit.
,,Já jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo. Tímto rozhodnutím o hodně přicházíš. Je tu spousta žen, které mě chtěly, ale já tě už roky miloval. Konečně jsme se sblížili a ty mě ani po tom všem nemáš ráda?! Jsi si jistá svojí odpovědí?"
Ivan stál na místě a nevěděl, co má dělat. Najdenou mu zbrunátněl obličej a napřáhl ruku k mému krku. To snad ne, pomyslela jsem si. Stála jsem jako zmrzlá, neschopna se pohnout a uhnout jeho ruce, ba i cokoliv říct či zavolat o pomoc.
Chvíli před tím, než se mě dotkl, se ale zastavil. Podívala jsem se mu do obličeje, který stále vypadal naštvaně, ale už trochu mírněji. Pak beze slova odešel.
Na louce jsem ještě pár minut stála, vyděšená z toho, co se právě stalo. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi mohl...ne, to se přece nemohlo stát...
Cesta mi rychle ubíhala, do oběda bych měla být na místě. Nejsem zdatný jezdec, radši jdu pěšky a kochám se. Kdykoli vidím krásné místo, představím si ho zalité sluncem. Krásné pro modlitbu. Jsem ráda, že mě Matyáš neučil něco trochu číst, dovedu si číst v Bibli, naštěstí se káže i česky.
Dříve se kázalo latinou, stále se někde používá, ale jsem přesvědčena, že lidé lépe rozumí zažitému jazyku. Kostely jsou krásná místa hodná chrámu Božímu.
Slyšela jsem, že se na jihu staví jiné chrámy, s obrovskými skly a velkou výškou. Nedokážu si to představit… Tyto a všechny další myšlenky mi pluly hlavou při cestě do Martínkovic. Po delší cestě jsem našla dům starého přítele (pokud neunesl moji dceru) a zaklepala.
Chvíli se nic nedělo, pak jsem ovšem uslyšela ržání a kroky, respektive šinutí. Otevřel sám Jáchym, voják, přítel. Chvíli se mračil, ale když mě spatřil, chmurná tvář se rozplynula. Byla jsem zmatena z jeho prvotní nálady a uhnula očima k zemi.
K zemi, kde stála jeho jedna noha a druhý pahýl. Přivítala jsem se s ním, bavili jsem se jako staří známí. Později jsem se optala i na jeho nohu, zavzpomínali jsme.
Před pár měsíci dostal hnisy do nohy, modlení nepomáhalo, tak... tak mi ji vzali. Viděla jsem, že je mu to hluboce líto, položila jsem mu ruku na rameno a byli jsme chvíli ticho.
Nemohl to být, teď jsem to věděla jistě. Nemůže jezdit, skoro ani chodit. Rozptýlil mě, opouštěla jsem ho až při odpoledni zalitém sluncem. Snad se stihnu vrátit.
Kráčela jsem rychle, viděla jsem světla Broumova, ale noc padala rychleji, než jsem si přála. Něco za mnou zašustila, otočila jsem a najednou bylo až moc podezřelé ticho. Dala jsem se do poklusu a toužila po domácím ohni. Vítr obrátil listy na stromech okolo, všechny hrůzně šeptaly a vrzaly. Mé nervy byly napínány, oči viděly nesmyslné obrazce. !!!!!Blížila jsem se Broumovu, už jsem slyšela lesníka na dalším lovu. Páni potřebovali hodně zvěřiny. Na obzoru jsem spatřila bránu, ještě nebyla zavřená, naštěstí. Vzala jsem to remízkem a viděla kovárnu. Keře šustily a ten u mě dokonce nějak více...!!!!!„AAAAA, co Vy tady děláte?!“ zakřičela jsem na Francouze, který na mě vyskočil z křoví a vypadal stejně překvapeně, ne-li více.
„Je suis vraiment désolé (zatraceně se omlouvám), oni střílí a já nevěděl, netušil.“
Zírala jsem na něj a nechápala. Těkal očima kolem mě, vystrašen.
„Nenávidím zvuk střelby, zneklidňuje mě. Šel jsem na procházku a pro inspiraci, ovšem netušil, že plánují lovit. Pak jsem jen utíkal, stále slyšel ten ohavný zvuk...“
Tohle všechno mi vyklopil a poté napodobil zvuk kuše, na konci se nervózně zasmál.
,,Svatý Stořiteli, to jste nemohl říci dříve? Trochu se zamračil a pokrčil rameny. Zaslechla jsem další výstřel a kývla jsem směrem pryč z remízku. Došli jsme k cestě a atmosféra se jemně uvolnila. Slunce zašlo a krajinu osvětlovalo měsíční světlo. Po nějaké chvíli jsem se odhodlala se zeptat, proč se tak hrozí střel. Po pár nervózních slovech z něj vypadlo, že jeho otce omylem zabili. Kuší. Zastavil se, oči měl nepřítomné a já tušila, že vzpomíná. Odbočili jsme z cesty. Poté mi vykládal o své minulosti, přišel, aby zapomněl na smrt otce. Rozdával radost, tedy snažil se. Místy se smál, místy jsem viděla, že smích předstírá. Zavedl mě k jednomu dubu a řekl, abych čekala. Poté odešel. Něco mi říkalo, abych utekla, avšak místo toho jsem hloupě seděla u stromu. Přinese nůž a bude chtít zbytek peněz? Ne, to ne... Hvězdy se třpytily a blikaly na poplach, přede mnou v dálce zablikala i pochodeň. Amiel? Blesklo mi hlavou.
V jedné ruce světlo, na hlavě čepici s rolničkou, v druhé ruce víno. Červené, jak jinak... Nůž jsem neviděla, tudíž se mé obavy rozplynuly. Přišel, omluvil se, zeptal se, zda mi není zima a já byla ráda, že ho vidím. Nalil víno a já neodmítla. Chutnalo hořce a vonělo kořením, avšak já se soustředila na jeho přítomnost. Zabodl pochodeň do země a lehl si kousek od ní. Napřáhl ruku vedle sebe a já neměla nejmenší tušení, co dělám. Lehla jsem si vedle něj. Z kapsy vytáhl kus cukru a podal mi jej. ,,Z trhu.’’ Chvíli jsem se soustředila na chuť, pak si uvědomila jeho ruku, na které ležím. Mezitím však ukázal na oblohu a já pozorně poslouchala, o čem mluví. Chvílemi jsem přemýšlela nad ním. Přestal se smát, povídal a byl jiný, vážnější člověk. Empatický. Více jsem se rozpovídala, přibývalo i vypitého vína. Zbytky chmurné nálady opadly, kolem nás bylo světlo, jeho ruka hřála a já nevěděla, zda činím chyby, čí vzpomínky. Uplynulo celkem hodně času, slov i smíchu a já začala zívat. ,, Chcete jít, mon petit ami?‘’ Přikývla jsem a on mi pomohl vstát. Kdoví, jak by dopadl večer, kdybych ho nepotkala v lese... „Pojďte, do Broumova tudy,“ řekla jsem a nocí jsme okráčeli zpět. Tak tohle jsem nečekala, že se dnes stane.
„Pojďte, do Broumova tudy,“ řekla jsem a nocí jsme okráčeli zpět. Tak tohle jsem nečekala, že se dnes stane.
Dnes je speciální den! Všichni poddaní i urození se bez rozdílu scházejí na návsi. Začíná výroční trh a lokální zboží i produkty z dálek budou vystavovány na odiv i ke koupi. Mohla jsem například najít i cizokrajné koření, nějaký šafrán. K prodeji byl i cukr, kousek jsem zkusila a sladkou chuť jsem v puse měla snad dvě hodiny. Vína z jihu byla hned vedle kožešin ze severu. Šla jsem se poohlédnout k látkám a vzpomněla jsem si na soukeníka a útržek pachatelova oděvu. Zaběhla jsem si domů, jarní vítr mi val ve vlasech.
Za nějakou dobu jsem stala znovu před stánkem bohatého látkaře.
„Pochválen buď Ježíš Kristus, mistře, nevěděl byste náhodou, kde najít tento vzorek?”
Ze začátku znuděný obchodník najednou zbystřil.
„Tohle je, vida… velmi jemné hedvábí. Tipuji, že dovezené. Původ z Itálie, nové zažívají přímou revoluci ve výrobě. Už nejsou závislí na východu. Moc pěkná látka, takovou si může dovolit jen někdo bohatý nebo zcestovalý…”
Přikyvovala jsem, více jsem vědět nepotřebovala. Myslím, že se me optal na koupi, ale něco jsem zamumlala a trochu nezpůsobně odešla. Bohatý… a nebo zcestovalý, říkal. To nebude jen tak, tady v Broumově a okolí moc lidí není. Kolem byl hluk, pospíchala jsem zpět domů, tohle vážně není jen tak.
Po dlouhém dni pátrání po své nezvěstné dceři jsi si konečně sedla ve svém skromném pojoi. Uf, byla to ale dřina. Podívala jsi se z okna a všimla, že už je večer. Většina lidí se chystá, nebo rovnou už spí. To už bude otevřená asi jen Hospoda. Je to lepší než nic.. --------- Info: V hospodě si můžete dáti maximálně čtyři menší škopky, abyste zůstali zdravého rozumu. Josefínino zdraví by jinak mohlo být ohroženo, ale začíná to pomalu, můžete i riskovat. U každého škopku si promluvíte s jedním člověkem, můžete získat více informací nebo se i spřátelit!